Vytisknout tuto stránku

Václav Renč

Básník, dramatik a překladatel Václav Renč (narozen 28.11.1911) byl od samého počátku tvůrcem hluboké náboženské spirituality, která měla kořeny v jeho katolictví. V jeho poezii byla žena vždy odleskem ráje a symbolem dokonalosti Stvořitelova díla. Tak jak zrál člověk, zrál i básník a s ním i jeho básnický svět, tvrdě zasažený poválečnou komunistickou totalitou. Václav Renč nejen že nesměl od roku 1948 publikovat, ale v květnu 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 letům těžkého žaláře, v němž strávil téměř jedenáct roků života jako vězeň stalinistické zvůle. Pro Renče katolíka se věčný fenomén ženství zhmotnil do obrazu Panny Marie, „matky milosti“, kterou básník vzýval v hodinách největší opuštěnosti jako „hvězdu jitřní“, která předchází slunci Boží přítomnosti. Právě v těch nejtěžších vězeňských podmínkách vznikla Popelka nazaretská, která je jedinečnou adorací Panny Marie, stálého útočiště všech trpících a strádajících. Kompozice Popelky o celkovém počtu 1752 veršů byla tvořena i fixována pouze v paměti. Disponovat tužkou či papírem bylo vězňům zakázáno. Navzdory tomuto nařízení byla propašována mimo vězeňské hradby řada autorových prací na cigaretových papírcích miniaturním písmem, poněvadž každý centimetr plochy čistého papíru měl pro básníka nesmírnou cenu. Takovéto úniky byly však sporadické. Byly spojeny s velikým rizikem, především pro autora samotného. Takovéto porušení řádu se rovnalo vlastizradě a proti takovým přestupkům bylo postupováno
s neúměrnou tvrdostí. Každé slovo totiž napsané vězněm bylo kvalifikováno jako šifrovaná zpráva nepřátelským agentům imperialistických mocností, natož náboženský text – a natož ve verších. Poněvadž každý z vězňů musel počítat s tím, že se z Leopoldova už nedostane, musela se hledat cesta, jak dostat ven text, dokud je čas. Když bylo dílo dokončeno, neexistovalo už pouze v paměti autora, ale ústním podáním bylo přenášeno i do pamětí spoluvězňů, kteří však nikdy nepobývali s autorem dostatečně dlouho na jedné cele. Tak jak se tu a tam některý z těchto spoluvězňů octl na svobodě, začaly se objevovat fragmenty celého díla, až bylo v roce 1958 zkompletováno. Ovšem pouze v mezích spolehlivosti oněch pamětí, neboť zdaleka ne každá disponovala potřebnou kapacitou. Ale Popelka tu byla. Teprve po návratu v roce 1962 viděl Václav Renč své vlastní dílo na papíře a mohl tak učinit korekturu a dát dílu definitivní podobu. Ale aby bylo pravdě učiněno zadost, je třeba dodat, že Popelka nazaretská se ocitla na jistý čas v Leopoldově i na papíře. Není divu. Neustále uchovávat celý text v paměti v přesném znění byla pro mozek zátěž, která bránila básníkovi pracovat na dalších projektech, přičemž stále nové a nové verše se hlásily o právo svého zrození. Spoluvězeň – zedník – tajně zazdil ve vězeňské nemocnici několik papírů. Byla to Popelka nazaretská, kterou autor za tímto účelem zedníkovi svěřil. Přece jen se tedy našla tužka a papír. Nikdo už se nedozví, za jakou cenu. Tento zedník však po čase za jakousi úlevu věc vyzradil a zločin byl odhalen. Popelka samozřejmě byla zničena a autor potrestán- tři týdny v díře či v bunkru a dvanáct měsíců v korekci. Byl to trest i na tamější poměry a dobu nebývale přísný. Jen člověk s mimořádně pevnou a živou vírou to mohl vydržet bez újmy na duševním zdraví. Zdraví tělesné ale už tak odolné nebylo a Václav Renč 30.4.1973 ve věku nedožitých 62 let umírá.

Ivan Renč